Wolfenstein

V poválečném Německu vzniká roku 1918 okultní společnost Thule. Tato okultní skupina okolo Rudolfa von Sebottendorffa se zabývala zejména magií - silou Vril (všeprostupující energií), hledáním ztracené Atlantidy či runovou symbolikou. Existuje dokonce přímá souvislost mezi Thule a použitím symbolu svastiky jakožto hákového kříže NSDAP, jež byla původně symbolem právě okultní společnosti Thule. Použití symbolů runové abecedy na uniformách příslušníků jednotek SS má patrně též spojitost s existencí skupiny Thule. Mezi nejvýznamnější členy této skupiny patřil například Hitlerův stranický zástupce a pozdější říšský ministr Rudolf Hess, generální guvernér okupovaného Polska Hans Frank, jenž dohlížel na segregaci Židů do ghett, či přední stranický ideolog NSDAP a pozdější říšský ministr Alfred Rosenberg. Z geografického hlediska je Thule severský bájný ostrov, ze kterého dle nacistické esoteriky vzešla árijská rasa.

Znak Ahnenerbe

1. července roku 1935 založili H. Himmler, R. W. Darré a H. Wirth výzkumný ústav Ahnenerbe (plným názvem: Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe), jehož původním účelem mělo být doložení nacistických rasových teorií o původu a nadřazenosti árijské rasy. Právě tato organizace má na kontě nespočet výzkumů a expedic po celém světě, mezi nejznámějšími pak například expedice do Tibetu v letech 1938-1939. Stejně jako společnost Thule, i Ahnenerbe se zaměřila na starověké i středověké mýty, jako jsou například bájné ztracené město Atlantida, Svatý Grál či Archa Úmluvy. Samotný Himmler byl posedlý Camelotem a rytíři kulatého stolu. Proto, když odkoupil ruinu hradu Wewelsberg, který se stal sídlem této organizace, a za 13 mil. říšských marek jej zrestauroval, zakomponoval do něj i určité prvky mýtu o králi Artušovi. Hlavnímu rytířskému sálu dominoval impozantní kulatý stůl, u nějž mohl Himmler a jeho dvanáct nejvěrnějších důstojníků SS probírat nejdůležitější otázky tajných operací organizace Ahnenerbe. Další novou dominantou hradu Wewelsberg byla jeho černá stráž tvořená největšími, nejsilnějšími a nejfanatičtějšími příslušníky Waffen-SS, jež patřili k nejrespektovanějším a neobávanějším členům SS vůbec.

H. Himmler s důstojníky SS před hradem Wewelsberg        Reichführer SS Heinrich Himmler

Tajemníkem Ahnenerbe byl v průběhu roku 1935 jmenován SS-Untersturmführer Wolfram Sievers, ke konci války povýšen až na SS-Standartenführer. Ředitelem organizace byl jmenován expert na Indickou kulturu a děkan univerzity ve Vídni Dr. Walther Wüst. Téhož roku vniká pro efektivní dosažení zadaných úkolů speciální jednotka – Sonderkommando-H, která má za úkol najít stopy po staré germánské magii a rituálních obřadech, jež měly být základem inkvizicí vymýceného starého germánského náboženství. Rovněž má za úkol sbírat jakékoli záznamy o inkvizičních procesech katolické církve, jež mají poskytnout potřebnou oporu nacistické propagandě odůvodňující zákroky SS proti katolické církvi. Jednotce H se nakonec podařilo sesbírat, prověřit a utřídit více než 140 000 knih o okultismu z celé Evropy.

SS-Untersturmführer Wolfram Sievers                Dr. Walther Wüst při svém projevu v Mnichově     

V lednu 1939 přechází celá organizace Ahnenerbe výlučně pod správu SS-Allgemeine. Současně s tím vzniká zvláštní vojenské uskupení SS-Paranormal Division, jež má zastřešovat veškeré aktivity zaměřené na okultismus. Do čela této jednotky je na doporučení W. Sieverse jmenován mladý a energický SS-Untersturmführer Ernst Dietrich. V této době rovněž vzniká nová odnož Ahnenerbe Karotechia. Tato výzkumná sekce byla zaměřena stejně tak jako SS-Paranormal Division na okultní jevy, a to nejen v Evropě. Konkrétně tato sekce byla pod přímou i nepřímou ochranou H. Himmlera, jenž dále přeposílal vybrané informace Hitlerovi. Vedení tohoto oddělení převzal dlouholetý norský specialista na téma okultismu a oddaný člen strany Dr. Manfred Lange, který v roce 1934 emigroval do Německa. Karotechia však nikdy neměla ústřední štáb či stálé zázemí. Každá operace měla tedy svou vlastní základnu a vlastní speciální prostředky – to vše pod dohledem H. Himmlera. Čas od času prováděli rituály a dílčí operace ve Wewelsbergu, nicméně nezáživnost domácího prostředí většinou vedla k uskutečňování těchto aktivit v jiných koutech již okupované Evropy.

SS-Untersturmführer Ernst Dietrich         Dr. Manfred Lange prezentuje dílčí výsledky svého výzkumu       

Na jaře 1944 objevili členové Karotechie originální spis Goethic Necronomicon, jenž vyvolal u vědců z Karotechie dosud nevídanou posedlost nekromancií. Jedním z největších průlomů v této oblasti měl být experiment na hradě Naudabaum v Bavorsku, kde se pomocí temného rituálu snažila elita Karotechie v čele s Dr. Manfredem Langem spojit s Pánem tmy Azathotem a vzkřísit s jeho pomocí generála Hermanna Rittera, jenž byl zabit při neúspěšném atentátu na H. Himmlera. Na zabezpečení celého rituálu dohlížel, v té době již SS-Sturmbannführer Ernst Dietrich a několik dílčích jednotek SS-Paranormal Division. Experiment však nebyl úspěšný. Dle dochovaných záznamů se během rituálu uvolnilo obrovské množství energie, jež zabilo přes 70 příslušníků SS-Paranormal Division a několik předních členů Karotechie a výrazně narušilo statiku hradu. Mezi oběťmi byl i sám Dietrich, ačkoliv se jeho tělo nikdy nenašlo. Členové okultní skupiny věřili, že si jej vybral jako rituální oběť Pán tmy Azathot a hrad natrvalo opustili. Pozdější výzkumy prokázaly, že statiku narušila série řízených výbuchů v jižní části hradu, tedy tam kde probíhal experiment. Zůstává však záhadou, proč byly připravené nálože odpáleny, případně čemu měly zabránit. Jednou z teorií bylo nebezpečí vyplývající z neřízené fyziologické proměny několika účastníků experimentu v důsledku neidentifikovatelného záření, jež bylo uvolněno během obřadu. Tuto teorii navíc podporuje fotografie anglického vojenského archívu, údajně pořízená během rituálu v květnu roku 1944, která zachycuje několik rozkládajících se bytostí záhadně podobných vojákům místní posádky. Většina odborníků se však klaní k názoru, že jde o fotomontáž. Ti se rovněž domnívají, že Němci chtěli výbuchy pouze zamaskovat naivitu a neúspěch celého rituálu.

Znak Karotechie

Ahnenerbe v průběhu druhé světové války na dobytých územích zajišťoval a odvážel do Německa místní kulturní dědictví a prováděl pokusy na lidech. Po bezpodmínečné kapitulaci Německa byl tento ústav zrušen. Wolfram Sievers byl na konci války zatčen a pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v červnu 1948 popraven. Rouchem tajemství je však zahalen osud Dr. Manfreda Langa, jenž v březnu 1945 zmizel. Někteří věří, že Lange dožil zbytek života v utajení v jižní Americe, jiní, že zemřel při dobývání Berlína na jaře 1945. Jeho syn Edmund žil celý svůj život v Německu, kde se živil jako ralativně úspěšný bankéř. Dle jeho výpovědi viděl svého otce naposledy počátkem roku 1945 a od jeho činnosti za války se zcela distancoval. Ještě v průběhu druhé poloviny 40. a první poloviny let 50. bylo jen na území Německa nalezeno více než dva a půl tisíce spisů a doprovodné dokumentace, jež se týkaly činnosti Ahnenerbe i samotné Karotechie. Některé až bizarní případy udivily vrchní velení spojeneckých sil a tajné služby natolik, že se související spisy rozhodly zničit jako podvrh. Z dokumentace o experimentu na hradě Naudabaum zbylo pouze několik fotografií, které byly zařazeny do zvláštních složek vojenského archívu v Anglii.

Fotografie pořízená při experimentu na hradu Naudabaum na jaře 1944

Nacistická třetí říše zaniká 8. května 1945 po své bezpodmínečné kapitulaci. Během Norimberských procesů bylo v letech 1945-1946 souzeno a odsouzeno více než dvacet nejdůležitějších představitelů nacistického Německa. Souzeni byli rovněž i všichni ti, kteří aktivně podporovali nacistický režim či se dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo jiných závažných zločinů. Po kapitulaci Japonska 2. září 1945 se podobné soudní procesy uskutečňují rovněž i se zločinci Japonského císařství. Nutno podotknout, že duch válečného Japonska byl zlomen až svržením atomových bomb "Little boy" a "Fat man" na města Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945. Obě tyto bomby zabily během několika vteřin téměř 200 000 lidí, převážně civilního obyvatelstva. Druhou atomovou velmocí se v roce 1949 vedle USA stal také Sovětský svaz. Přestože USA a SSSR patřily během 2. světové války mezi spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na poválečné uspořádání světa. Pro toto období relativního klidu i vysokého mezinárodního a vojenského napětí se vžilo označení "studená válka". Během některých událostí byla atmosféra mezi oběma státy tak napjatá, že hrozilo vypuknutí dalšího světového konfliktu.

     Polní maršál W. Keitel podepisuje kapitulaci Německa                Výbuch atomové bomby v Nagasaki 

Významnou úlohu v této vzájemné averzi mezi Spojenými státy a Sovětským svazem sehrálo také poválečné uspořádání Německa, jež bylo dohodnuto již na Jaltské konferenci v únoru 1945. Celé Německo bylo rozděleno do čtyř okupačních zón, jednotlivě spadajících pod správu USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Berlín, ačkoli se celým svým územím nacházel v sovětské okupační zóně, byl rovněž rozdělen do čtyř okupačních sektorů. První větší rozepře, konkrétně ohledně měnové reformy v Německu, vrcholí až úplnou blokádou západního Berlína. Je omezena železniční, silniční i lodní doprava a od 25. června 1948 je rovněž odříznut od proudu i dodávek potravin a uhlí. Jediné, co měli spojenci potvrzené mezinárodními smlouvami, byly tři letecké koridory vedoucí do západního Berlína. Těmi po dobu téměř jednoho roku zásobovali obyvatele západního Berlína nejnutnějšími surovinami a zbožím. V květnu 1949 sovětům došlo, že je blokáda neúčinná, a odvolali ji. V průběhu téhož roku vznikly na území trizonie, tj. na území okupačních zón pod správou USA, Velké Británie a Francie, a sovětské okupační zóny dva nezávislé státy - SRN a NDR. Východoněmecké snahy o sjednocení Berlína pod svou správou vedly až k další berlínské krizi. Vzhledem k masivní migraci obyvatelstva z východní části Berlína do západní rozhodlo vedení NDR v součinnosti se Sovětským svazem o výstavbě zdi mezi západním a východním Berlínem. Zprvu hranice z ostnatého drátu byla brzy nahrazena zdí z betonových panelů a ochranného pásma na východní straně zdi, jež obsahovalo protipěchotní i protitankové zátarasy, pásy pro psy, bunkry a každých několik set metrů strážní věž. Při pokusech dostat se bez povolení přes zeď do západního Berlína zahynulo do roku 1991, kdy byla zeď zbourána, více než 850 lidí.

Životně důležitý letecký koridor                                   Stavba Berlínské zdi - srpen 1961   

Není to však pouze Německo, kde se příčí zájmy západu a východu. V roce 1949 vzniklo vojenské uskupení zemí západní Evropy, Kanady a USA - Severoatlantická aliance NATO, jež měla mimo jiné za úkol zadržet rostoucí vliv komunismu ve světě a zejména pak v západní Evropě. V reakci na toto uskupení jsou v roce 1955 Varšavskou smlouvou sdruženy země východního bloku v čele se Sovětským svazem do jednotného vojenského paktu, jenž mohl Severoatlantické alianci konkurovat. Za první významný střet studené války lze považovat válku v Koreji v letech 1950-1953, která si vyžádala více než čtyři miliony lidských obětí, přičemž hranice obou Korejí se takřka nezměnila. Záhy na to byla rouzpoutána ještě ničivější válka ve Vietnamu, která se táhla až do konce 70. let. Zde byly ve významném měřítku využívány nové zbraně jako vrtulníkové výsadky či pokročilé bojové chemické látky. Shodně v obou válkách proti sobě stály světové supervelmoci, které více či méně materiálně i personálně podporovaly znesvářené strany konfliktů.

   Vojáci OSN během dobývání Soulu                   Aplikace látky Agent Orange, určené k likvidaci vegetace

Byť se události konce 70. let v jihovýchodní Asii již pomalu stávaly pouhou historií, ty nadcházející z poloviny let 80. přispěly k opětovnému vyostření situace mezi USA a SSSR. V prosinci roku 1986 vniklo na území Afghánistánu na 700 příslušníků ruských speciálních jednotek GRU a KGB převlečených do afghánských uniforem, aby obsadili nejvýznamnější kábulské budovy, a to včetně prezidentského paláce Tajbeg. Do ledna 1987 již bylo na území Afghánistánu na 100 000 sovětských vojáků. Jejich úkolem bylo podpořit marxistickou vládu a potlačit útoky mudžahedínů, usilujících o vyhnání sovětů z Afghánistánu a svržení komunistické vlády. V reakci na sovětskou intervenci do Afghánistánu prezident Reagan uvalil embargo na dodávky obilí a technologií do Sovětského svazu a zažádal o navýšení armádních výdajů. Mezitím se vyhrocuje situace v Evropě, zejména v sověty okupované části Německa. Stejně jako v jiných sovětských satelitech střední a východní Evropy, i zde se pozvolna stupňuje tlak na uvolnění společenských poměrů, čemuž jsou nakloněny také západní mocnosti. Období mezi 17. a 19. červnem roku 1990 se následně stává nejnebezpečnějším momentem celého mocenského konfliktu od tzv. Karibské krize z počátku 60. let. 15. června 1990 se vedení ve východní části Berlína dozvídá o organizovaném převádění obyvatel i zboží skrze železniční překladiště na severu Berlína, které technicky i personálně aktivně podporuje americká armáda. Dle přímých rozkazů z Moskvy se utajeně shromáždilo rozsáhlé uskupení tanků T-72 a obrněné techniky. Za podpory téměř 10 000 příslušníků východoněmecké armády pak pod záminkou ochrany vnitřních zájmů státu prolomily 17. června v půl druhé ráno sovětské tanky zdi a ploty areálu a bez jediného výstřelu zajistily přítomnou americkou posádku. Do svítání se stal celý Berlín válečnou zónou a pouhý výstřel na kterékoli straně by byl způsobilý vyvolat krvavý a ve svém důsledku pro celý svět zcela destruktivní konflikt. Teprve 19. června se celá situace stabilizovala, byť k samotnému uvolnění zvyšených bezpečnostních opatření došlo až na přelomu července a srpna po několikatýdenních vyjednáváních. I přes naprosté ochlazení vzájemných vztahů Sovětského svazu se západem došlo na počátku roku 1991 ke sjednocení východní a západní části Berlína, a to pod správu NDR. Mezi oběmi německými zeměmi byl v letech 1991-1993 vystavěn hraniční koridor tvořený na většině své délky zdmi, protitankovými zátarasy, bunkry a strážními věžemi. Tento koridor byl pojmenován podle místa, v němž byly dojednány podmínky předání západní části Berlína, jako tzv. Kasselský koridor. Samotná Berlínská zeď byla rozbrána do konce roku 1991. V roce 1994 byla dostavěna také smluvená západní část Kasselského koridoru a vznikl tak fakticky téměř 1500km dlouhý pruh území nikoho, jenž má v určitých místech šířku až 10km. V oblasti koridoru je i v dnešní době dislokována významná část vojenských sil obou stran.

          Sovětští vojáci během války v Afgánistánu          Sovětské tanky T-72 dislokované ve východním Berlíně 

Již v 50. letech minulého století se objevovaly první snahy o opětovné vzkříšení činnosti bývalé Ahnenerbe, zejména její sekce pro okultní jevy Karotechie. Počet příznivců takto zaměřených skupin rostl stejně jako jejich vliv ve společnosti. Od poloviny let 60. však byly tyto skupiny, a to nejen v NDR nebo SRN, tvrdě pronásledovány a jejich činnost byla fakticky znemožněna. V této době vzniká v utajení na jihu Švédska nová okultní skupina Karotechia v čele s teprve jednadvacetiletým Aronnem Foersterem, jež svůj znak převzala stejně jako svůj název po svém předchůdci. I tato skupina však byla brzy odhalena, velmi tvrdě stíhána a sám Aronne pobyl za své aktivity několik let ve vězení. Nicméně ani tato situace nezabránila Foersterově skupině pokračovat v pátrání po činnosti Manfreda Langa a materiálech, jež byly na konci války spojenci ukořistěny nebo před jejich postupem důkladně schovány. Některé spisy, dokumenty, knihy či předměty však byly nenávratně zničeny. O nově vzniklou skupinu se postupem času začaly zajímat i zahraniční tajné služby. Ty periodicky monitorovaly a vyhodnocovaly její činnost a vypracovávaly o tomto podrobnou zprávu. O nevšední rozruch v CIA se postarala zpráva ze 7. září 1974 o proběhlé schůzce toho dne propuštěného Aronna Foerstera s do té doby neznámou osobou. Vědělo se, že se oba pravidelně a zejména pak neveřejně scházejí. Těmto činnostem se však nepřikládalo většího významu. Až zmíněná zpráva ze 7. září odhalila, že nejde o nikoho jiného než samotného Dr. Manfreda Langa. Právě politická situace zapříčinila, že se operační činnost západních tajných služeb soustředila primárně na činnost Sovětského svazu. Činnost vyšetřovací a prevenční v oblasti nacistických válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a nacismu obecně se od poloviny 50. let dostávala vlivem vnitřního tlaku až na vedlejší kolej. Ještě téhož dne však bylo zahájeno rozsáhlé pátrání ve švédském městečku Trosa, v němž byl naposled spatřen. Dr. Manfred Lang byl nalezen druhý den ve svém hotelovém pokoji mrtev. Nebyly však nalezeny žádné důkazy, jež by nasvědčovaly, že Lang ve svých 86 letech nezemřel přirozenou smrtí. Byť byl v následujících dnech Foerster zadržen a vyslýchán, musel být nakonec pro nedostatek důkazů propuštěn. Ačkoliv byl ještě po dobu několika měsíců sledován, nepodařilo se tajným službám zaznamenat žádnou nelegální činnost. Dokonce se dle dostupných zdrojů přestal jakkoli hlásit k okultní skupině, jež sám založil. Koncem roku 1976 zmizela z vojenského archívu v Nottinghamu významná část spisů týkající se činnosti Ahnenerbe včetně několika knih o okultismu a souvisejících artefaktů. Ačkoliv samy dveře archívu nesly stopy vloupání, případ nebyl dosud objasněn.

Průzkum hradu Naudabaum 27. února 2009 - ZÁZNAM

5. března 2009 v 5:45 otřásá zemí v celé SRN série mohutných výbuchů. Obloha připomíná nebe nad severskou oblastí během polárního dne. Většina obyvatel se obává nejhoršího. Nukleární válka začala. Alespoň takové byly prvotní závěry a k jaderné odpovědi ze strany Spojených států zbývaly vteřiny. Americké velitelství ve Spolkové republice však během deseti minut dostává první zprávy o explozích jaderných reaktorů po celé zemi. Generální štáb po konzultaci se štábem pro SRN nyní váhá, zda rozpoutat nejničivější konflikt od 2. světové války. Na všech vojenských základnách, nemocnicích, požárních a policejních stanicích i státních úřadech nepřestávají drnčet telefony. Linky jsou přehlceny tísňovými voláními vyděšených obyvatel. Počet potvrzených obětí roste každou minutou o tisíce nových případů. Ničivé tlakové vlny srovnaly se zemí vesnice a města v přilehlém okolí reaktorů. Jsou vydány pokyny pro vyhlášení válečného stavu a jsou povolány veškeré dostupné vojenské i civilní zálohy. V rámci nejdůležitějšího telefonátu ministrů obrany obou supervelmocí dochází k částečnému objasnění celé situace. V 6:35 je bezprostřední nebezpečí rozpoutání jaderné války dočasně zažehnáno. Napjatá situace však stále trvá. V oblasti Kasselského koridoru panuje na obou stranách nejvyšší stupeň bojové pohotovosti a hranice jsou neprodyšně uzavřeny. Vláda NDR vysílá do oblasti východně od reaktoru Krümmel, jenž se nachází jen několik kilometrů od koridoru, vojenské záchranné oddíly. Situace ve Spolkové republice se stává kritickou. Počet obětí dosáhl počtu téměř dvou set tisíc, přičemž jde stále pouze o oběti potvrzené. Odhaduje se minimálně ještě jednou tolik obětí dosud nepotvrzených. Kromě záchranných operací dochází k hromadné evakuaci obyvatel z postižených oblastí. Povolány jsou také soukromé dopravní společnosti a každý se zdravotní či obdobnou kvalifikací. Kolem sedmé hodiny ranní světla ubývá a do půl hodiny se celá země halí díky popelu a jinému spadu do nepřehledného šera.

Situační mapa SRN a NDR z počátku března 2009

Ještě několik dní po explozích zakrývala oblohu teměř nad celou Evropou mračna drobného popílku a jiných nečistot. Počet obětí se vyšplhal na číslo přesahující dva miliony. Kromě Spolkové republiky Německo hlásilo ztráty na životech také Nizozemsko a Francie. Podle prvních odhadů však muselo mít mnohatisícové ztráty také NDR. Některé vesnice i města v blízkém okolí reaktorů byly dokonce kompletně srovnány se zemí díky uvolněné radiaci, tepelné energii a tlakové vlně. Už od pohledu bylo zřejmé, že tak masivní dopad explozí a jejich synchronizaci musel ovlivnit lidský faktor. Díky stále trvající studené válce však nebylo nutné ani žádoucí hledat viníky příliš zdlouhavě. Od počátku 90. let minulého století došlo k největšímu ochlazení vzájemných vztahů obou zemí. Do válečné pohotovosti byly uvedeny téméř všechny bojové jednotky na obou stranách. Spojenecké země obou bloků zmobilizovaly své zálohy a okamžitě započaly s materiální podporou. Díky soustředení většiny vojenských jednotek na hranicích nebo k vedení války obecně i v jiných částech země, zbývalo na záchranné akce v postižených oblastech velmi malé procento vojenské techniky a vybavení, díky čemuž počet obětí a škody dále rostly. Trvalo celé měsíce, než byla situace na většině postiženého území stabilizována. Blízké okolí reaktorů však bylo nadále neprodyšně vojensky uzavřeno dokud nebudou zcela odstraněna ohniska nebezpečné radiace. Díky výpadku dodávek energie a zničení nebo zamoření několika významných zemědělských, průmyslových a výrobních oblastí se celá země stala zcela závislou na pomoci zvenčí.